Vážený pane arcibiskupe,
obracím se na Vás jako učitel s více než dvacetiletou praxí, během které jsem učil děti na prvním i druhém stupni základní školy, dospívající děti na střední škole i dospělé lidi na univerzitě.
Ve Vašich připomínkách k Rámcovému vzdělávacímu programu je hodně věcí, se kterými vůbec nesouhlasím, ale plně respektuji, že na ně máte právo.
Nechci Vás obtěžovat zbytečně dlouhým dopisem. Rád bych pouze nabídl zkušenost učitele všech věkových skupin, o kterých píšu v úvodu. Mezi všemi výše jmenovanými jsem za ty roky poznal velké množství lidí, kteří „narušovali chod školy“. Všichni měli jedno společné: nedostatek lásky a pozornosti v dětství, nebo i v pozdějším životě. Bohužel, ne každý má to štěstí, že mu potřebnou lásku a péči věnuje rodina. Máme ohromnou šanci jim aspoň trochu z toho poskytnout ve škole, aspoň na chvíli jim ukázat, že existuje i něco jiného a lepšího, než znají z domova. Ukázat jim, že jim společnost dá šanci, i když svým chováním právě tady a teď „narušují“ chod školy. Jejich chování na první pohled vypadá jako zlobení a snadno vznikne dojem, že si ničeho neváží.
Práce s takovými dětmi je hodně náročná, neuvěřitelně vysilující a únavná. Ne každý učitel ji zvládne dlouhodobě, navíc, když často nevidí výsledky. Ani já jsem to nedokázal: byl to jeden z důvodů, proč jsem odešel z pozice učitele základní školy. Proto se vůbec nedivím tomu, že hodně učitelů Vám nyní tleská za to, že jste „našel odvahu pojmenovat věci pravými jmény“. Bohužel, ve skutečnosti tleskají něčemu, čeho nejsou z různých důvodů schopni sami: nemají odvahu nebo sílu pojmenovat věci pravými jmény, nechtějí vidět ani řešit příčiny. Možná jsou už jen strašně unavení. Možná, že jim taky chybí trochu víc lásky, péče a obyčejného porozumění.
Prosím, zvažte, jestli prohlášení o dětech, které „narušují výuku“, nechcete trochu upravit. Byl jsem jedním z nich, naštěstí ze zcela jiných důvodů. Ale právě díky tomu si po mnoha letech neuvěřitelně vážím toho, že jsem mohl dostudovat a snažím se to společnosti splácet.
S pozdravem
Václav Maněna
