Smyslem tohoto textu není „machrovat“ nebo si dělat z někoho legraci, ale ilustrovat na praktických příkladech, že digitální kompetence jsou součástí každodenního života a můžeme je rozvíjet při naprosto běžných situacích. A taky ukázat, že digitální kompetence máme často rovnou před nosem, jen to třeba tak nevnímáme. Hlavně u posledního příkladu si možná uvědomíte, že v nich mají mezery i ti „největší machři“. Takže buďte úplně v klidu. Vlastně je to dobrá zpráva: rozvíjet digitální kompetence můžete i s tím, co už dávno máte.
Zrcadlíme, pomoc!
Nechtěné zrcadlení byla největší „klasika“ hlavně v době uzavření škol, kdy hodně učitelů začalo natáčet výuková videa na mobil nebo vysílat výuku živě. Co si budeme povídat, vypnout zrcadlení obrazu není vždy úplně jednoduché a může to dopadnout i tak, že si to sice vypneme v nastavení mobilu, ale konkrétní aplikace pro záznam nebo vysílání se „rozhodne“ jinak. Připomněl bych jednu z nejlepších rad, kterou jsem v IT slyšel (autorem je Mark Minasi): největší chyba je něco předpokládat. Jinými slovy to znamená, že si musíme všechno vyzkoušet a ověřit. Ani v dnešní době nemusí fungovat technika vždy tak, jak bychom chtěli/předpokládali. A k radě přidám osobní zkušenost: když vám někdo řekne, že je to jednoduché (navíc často aniž by se zeptal na podrobnosti, např. v jaké aplikaci budete natáčet), většinou to nikdy sám nezkusil. Umět efektivně a smysluplné používat mobil je digitální kompetence jako prase. Takže si klidně začněte gůglovat (což je mimochodem taky pěkná digitální kompetence), jak se to zrcadlení na vašem mobilu vypíná.
Posílám vám fotky přes „messenger“
Hodně lidí posílá fotky přes sociální sítě nebo nějaký komunikátor, který používají k textové komunikaci. Docela dost fotek mi chodí i přes MMS (to, čemu dnes říká většina lidí „esemesky“). Proč to dělají? Protože e-mailem je to často pěknej vopruz a zdržovačka. Protože je to pro ně nejjednodušší a nejrychlejší cesta, jak fotky poslat rovnou z mobilu (navíc kolikrát počítač ani nemají). Použijí zkrátka nástroj, který znají a mají ho vždy po ruce. „Teď hned to udělám, mám to z krku a nechci na to dál myslet. Nechci to složitě stahovat, někam nahrávat atd.“ Jasně že to jde i z mobilu poslat pomocí cloudu, ale tak jednoduché a elegantní to přece jen není. A jasně, že kdyby tohle byl třeba příspěvek na sociální síti, nejspíš se od hodně lidí v komentářích dozvíme, jak je to jednouché (teda hlavně pro ně, s jejich vybavením a v jejich konkrétní situaci).
Problém je, že většina těchto technologií zhorší kvalitu fotek, aby zmenšila jejich datovou náročnost. V praxi se tak u fotky sníží rozlišení a navíc se prožene nějakou ztrátovou kompresí. Jaká ztráta kvality? Vždyť ta fotka vypadá na mobilu pořád stejně. Tady těch kompetencí můžete rozvíjet hodně. Už jen pochopit význam kompresních algoritmů a jejich vhodnosti pro ukládání různého typu grafiky, různé cloudy, bezpečnost, datový objem, přenosová rychlost… (Ty jo, to nejsou tři tečky ale výpustka, jak to tam dostal?) Zkrátka, je toho hafo. Co je to hafo a jaký má etymologický původ? Cože, etymologie, to je něco s jazykem ne? Cože, mezipředmětový vztahy? Stop, takhle by ten text nikdy neskončil.
Fotím, sdílím, neptám se
Nedávno jedna uživatelka Twitteru nasdílela na svém profilu podobnou fotografii páru, který vyfotila v metru. K fotce přidala přibližně tento komentář: „Vyfotila jsem tento nádherný pár v metru. Bohužel je vůbec neznám, tak prosím o maximální sdílení, třeba se k nim fotka dostane a udělá jim radost.“
Vypustím teď záměrně morální a etickou stránku věci, protože jen o tomhle bychom mohli diskutovat hodiny, popsat spoustu stránek, a vůbec, je to široké téma. Můžeme se ptát (nejlíp sami sebe nebo v rodinách) jak je možné, že někomu přijde normální, že nemusí někoho požádat o souhlas, než ho vyfotí. A trpělivě vysvětlovat, že to fakt není otázka GDPR. Dovedlo by nás to třeba i tam, jak chápeme my a děti pojem soukromí a jak moc toto chápání ovlivňují sociální sítě. Vypustím i to, jak se na problematiku dívají profesionální fotografové, i když to mě obzvlášť mrzí, protože třeba pan Bohdan Holomíček o tom mluvil kdysi moc pěkně v televizi. Tak si třeba nějakýho fotografa pozveme do školy a můžeme to nadhodit, ne? Navíc tohle by mohlo bavit i děti! Stejně jako v jiných případech i tady věřím, že to fotografka myslela jen dobře a vůbec jí nedošlo, že ten pár o fotku možná vůbec nestojí (ono je to totiž s těmi vztahy často trochu komplikovanější a někdy je v nich víc lidí, než je zrovna na fotce).
Dnes už je příspěvek smazaný, ale znáte to: z internetu reálně nic smazat nejde. Pokud vás problematika zajímá víc, doporučuji výborný článek Podmínky zachycení a šíření podoby člověka prostřednictvím fotografie nebo o něco starší, ale stále skvělý text Fotky v éře GDPR. Navíc Twitter nedávno zpřísnil pravidla zveřejňování fotografií lidí bez jejich souhlasu. Tak to jsou taky pěkný kompetence ne? Navíc Maněna o tom napsal docela fajn básničku, kterou můžete klidně použít i ve školce. Určitě přijdete na spoustu dalších námětů do výuky.
Hacky a carky jsou v pohode ne?
Spoustu lidí píše i dnes hodně textů bez diakritiky. Typicky jsou to různé příspěvky na sociálních sítích, textové zprávy a podobně, ale setkávám se i s e-maily. Text „bez hacku a carek“ je hůře čitelný, v mnoha případech méně srozumitelný a někdy může dokonce dojít k nechtěné záměně významu. Moc dobrý článek o tom napsal v roce 2006 pan Behún. Clanek je v mnoha ohledech aktualni i dnes a najdete v nem docela dost dobrych argumentu, ktere muzete klidne ukazat treba lidem, kteri se sice povazuji za prukopniky modernich technologii, ale obcas jim z klavesnice vypadne text bez hacku a carek. Uplne nejlepsi podle me je, kdyz nekdo timto stylem kritizuje ruzne (z jeho pohledu) zkostnatele instituce a postupy 🙂
Argumentů, proč používat diakritiku, je všude plno. Podle mě je v dnešní době psaní bez diakritiky spíše známka menší ohleduplnosti, ale nikomu svůj pohled nenutím. Ono je vlastně úplně jedno co si o tom myslím já nebo co je mi příjemné. Důležité je, že texty čtou i lidé s různými hendikepy, kteří neměli takové štěstí a text jim třeba předčítá počítač nebo mobilní telefon. Přijde mi, že na tohle občas zapomínáme. Jasně, někdy to s diakritikou nejde (třeba když píšeme na počítači bez české klávesnice), ale v takovém případě můžeme použít třeba https://korektor.lingea.cz nebo podobný nástroj. A víte co? Umět si s tímhle poradit je další digitální kompetence 🙂
