Když jsem natočil a zveřejnil video o tom, jak mi to i po desítkách natočených výukových videí pořád moc nejde, chtěl jsem jen uklidnit a pobavit kolegy. Aby to nevzdávali a viděli, že v tom nejsou sami. Že ani ten „machr“ Maněna to neumí líp. Den po zveřejnění mělo video přes tisíc zhlédnutí a napsalo mi tolik lidí, že jsem tomu ani nemohl uvěřit.
Ve facebookové skupině Výuka informatiky se mi ozvalo i několik profíků, kterých si velice vážím. Napsali tak krásné a upřímné komentáře, že by byla škoda je nechat zapadnout. Najdete v nich hodně cenných informací a zkušeností.
Ano, vlastní přežblebty, neschopnost se vyjádřit, ztráta myšlenky uprostřed věty… S tím vším se potýkám. K tomu rušivé vlivy okolí. A na závěr třeba zjištení, že jsem zapomněl pustit nahrávání v OBS a už 10 minut mluvím naprázdno a nenatáčím 🙂
Pavel Hodál (www.tybrdo.cz)
Dost přesné 🤣🤣 – kdo nezkusil, nepochopí
Jitka Rambousková (cojsemvyzkousela.cz)
Deset pokusů na celý dobrý zátah, to je ještě dobrý. Přesně proto nenatáčím svůj obličej, protože v kuse bych použitelnou třeba jen půlminutu rozhodně nedala, a kdybych to sestříhal, jako to dělám teď se zvukem, tak ke mě okamžitě vyráží rychlá, protože takovou epilepsii ještě nikdo neviděl 😉 Já tedy zapnu nahrávání, úvodní větu řeknu taky asi tolikrát, ale kdybych to kvůli tomu měl stále vypínat a zapínat, tak bych s tím asi praštil. Zkrátka si pak ve střihu vyberu tu nejlepší, nebo to slepím z několika pokusů. A i kdyby tam byl nějaký celý dobrý, tak z něj vystříhávám alespoň „ééé“, nádechy a mezery na rozmyšlení dalšího slova 😉 Už jsem si ale zvyk, že jak se přeřeknu, tak to slovo musím říct znova správně a mohu jet dál, že to pak vystřihnu (lepit slovo z jeho částí se ne vždy dá). Nebo celou větu. A když mám chybu v obraze (třeba v kódu), tak ji hlavně neopravovat, umazat to až k ní a napsat to znova včetně toho co jsem přitom říkal. Nejhorší je, když je to nějaký překlep, který se projeví třeba za 10 minut, když se to snažím spustit. To pak buď mohu přetočit, přiznat chybu a názorně ji vysvětlit (ale když jich tam je víc, bývá to už dost matoucí), nebo ten řádek ve videu přelepovat obrázkem po celou dobu a při každém jeho objevení se v obraze, což je fakt mňamka. Anebo si nahraji přednášku na živo přímo na učebně. Tam se samozřejmě takto opakovat nemohu, takže ke zpracování je toho sice méně, ale dá to pak mnohem víc práce z toho vykřesat něco dlouhodoběji použitelného. Což mi vždy a znovu přináší otázku, proč vlastně učíme naživo, místo abychom jen vypiplali „dokonalá“ videa, kde to studenti budou mít prezentováno lépe, názorněji, bez chyb, a hlavně si to mohou pustit kdykoli, opakovaně, vracet se k čemu chtějí… to na živo zkrátka nezažijí 😉 Že by to bylo ze stejného důvodu, proč spoustě lidem (a hlavně interpretům) nestačí videoklipy a musí jezdit na koncerty 😉 (Můj případ to určitě není.) Každopádně takové 20-30 minutové video natáčím soukromě minimálně hodinu (naživo na učebně 45 minut), pak se sním tak 40-60 hodin crcám a je to. Stíhám tak pokrýt přednášky jednoho cvičení za semestr, ostatní předměty tak nezbývá než „odbývat“ nějakými texty, úkoly a konzultacemi, ale už takhle toho mám až nad hlavu. Čili kdyby někdo chtěl vandrovat, abych toho točil víc (což se naštěstí neděje ani náznakem), tak bych asi vypěnil, vzplanul, vyhořel nebo explodoval, případně vše dohromady 😉
Petr Voborník (petrvobornik.cz)
