Tento text je určený hlavně lidem, kteří uvažují o domácím vzdělávání, ale nejsou si jistí, jestli je to pro jejich děti a rodinu nejlepší volba. Napsal jsem ho jako učitel, který má s individuálně vzdělávanými dětmi (alias „domškoláky“) letité zkušenosti. Vycházím z nejčastějších dotazů a mýtů, na které neustále narážím. Na konci najdete stručný test, kterým si můžete orientačně ověřit, jestli jste na domácí vzdělávání připraveni.
„Domácí vzdělávání“ je pojem, který je více rozšířený mezi rodiči a veřejností. Oficiální označení je „individuální vzdělávání“ (pojem užívaný ve školském zákoně a souvisejících vyhláškách). Jsou to dvě různá označení pro jednu věc. Je dobré to vědět, až si budete vyhledávat podrobnější informace.
Hned v úvodu přiznám, že domácí vzdělávání není pro každého. Někomu perfektně vyhovuje a je to přesně ta věc, která mu pomůže v životě uspět. Jiný by se s ním jen trápil. Je to zkrátka individuální. V tomhle se domácí vzdělávání nijak neliší třeba od vanilkové zmrzliny. A stejně jako když ve společnosti řeknete, že nesnášíte vanilkovou zmrzlinu, nejspíš se na vás budou ostatní dívat trochu divně, zesměšňovat vás, nebo se budou snažit celou věc překroutit tak, že zkrátka chcete být lepší než oni. Protože většina lidí má vanilkovou zmrzlinu ráda a tímhle jim tak trochu nabouráváte jejich jistoty. A jak to tak bývá, pokud má někdo rád vanilkovou zmrzlinu, těžko si představí, že pro jiného je špatná.
Jak se srovnat s okolím
K tomuhle textu jste se nejspíš dostali proto, že jste v něčem „jiní“. Pokud jste jiní dobrovolně, nejspíš vám nemám co říct. Zvolili jste si cestu, která vyžaduje velkou dávku trpělivosti a síly, protože svůj postoj musíte často obhajovat a vysvětlovat většině. Už v tom umíte chodit a dokážete před urážkami, pochybnostmi a posměšky ubránit sebe i své blízké. Takoví lidé to nemají jednoduché, jejich doma vzdělávané děti většinou taky ne, ale zase mohou být docela úspěšné a často vystudují i vysokou školu. Řekl jsem, že to nemají jednoduché. Ne, že nejsou šťastné. Krásně to vystihuje motto Škol Březová: Práce, radost, smích, tolerance.
Jenže někdy jste „jiní“ nedobrovolně vy i vaše děti. Nemusíte pro to často vůbec nic dělat. Stačí, když třeba na školu přijde nová učitelka, která si na vaše dítě zasedne a škola to odmítá vidět nebo řešit. Neudělali jste vůbec nic, najednou máte místo šťastného dítěte hromádku neštěstí a jakékoliv pokusy to řešit se školou problém spíš jen prohlubují. Dojde vám, že prostředí přes veškerou snahu nezměníte a spíš to povede k tomu, že se věci jen zhorší. A najednou jste jiní i vy, protože to prostě musíte řešit, ale ostatní to berou spíš jako pruzení. Už víte, že tohle dál nepůjde. Víte, že musíte dítěti změnit prostředí. A možná, že jiná škola s prezenční výukou ve vaší konkrétní situaci, kterou znáte nejlépe jen vy, není nejlepší volba.
Většina rodičů, kteří se začnou zajímat o individuální vzdělávání, to zná velice dobře: první reakce okolí bývá podobná, jako kdybyste jim právě oznámili, že přihlašujete dítě do sekty, která praktikuje iniciační rituál maláví. Začnou vám to rozmlouvat a vy nejspíš znejistíte. Sice o maláví nikdy neslyšeli, ale tím spíš je to špatné nebo podezřelé!
Půjde to, ale jinak než ostatním
Než půjdeme dál, řeknu vám dva stručné příběhy z mého života, které by vás mohly uklidnit. První jsem zažil jako dítě, kterému rodiče koupili tehdy šíleně drahou hru Robocop. Je to velmi jednoduchá hra, tzv. plošinovka, o které si snadno uděláte představu z následujících obrázků. Ve většině levelů chodíte po ulici a střílíte. Nic na tom není a s trochou tréninku to zvládne každé dítě. První level je prakticky stejně obtížný jako třetí. Problém byl druhý, který byl úplně jiný a vyžadoval něco, co jsem ani po mnoha hodinách zkoušení nedokázal překonat. Ocitl jsem se v situaci, kterou jsem ani při nejlepší snaze a vůli nedokázal zvládnout. Přitom jsem věděl, že další levely zvládnu. Že zkrátka do toho rozjetého vlaku dokážu naskočit a dojet do cíle jako ostatní, jen mi musí někdo nebo něco pomoci překonat tu dvojku.
A tak jsem hru půjčil kamarádovi. Jmenoval se Vláďa, byl šikovný na jiné věci a během chvíle přišel na způsob, jak druhý level dohrát. Ukázal mi pár triků, které mi pomohly můj „nepřekonatelný“ problém zvládnout a hru jsem dohrál do konce. Od té doby vím, že když něco zvládnu se správnou pomůckou nebo problém vyřeším jinak, vůbec to neznamená, že je to nějaký hendikep na další cestě.
Tuhle zkušenost jsem v životě využil tisíckrát a vystudoval jsem díky ní vysokou školu. Pomohla mi o mnoho let později i v podnikání. Když jsme rozjížděli firmu, měli jsme důležité zakázky v Praze, kam bylo potřeba jezdit autem. Byl to pro mě strašný stres, ale byl jsem jediný, kdo mohl do Prahy jezdit. Nebylo pro mě vůbec lehké se tam orientovat, zařazovat se včas do správných pruhů, hledat místo na parkování a další věci, které Pražáci vůbec neřešili, protože se ve svém přirozeném prostředí pohybovali jako ryby ve vodě. Tak jsem se naštval a za (tehdy pro mě) šílené peníze koupil navigaci, což byla pro mnoho lidí známka toho, že jsem zkrátka horší řidič. Jenže mě ta technologie pomohla vyrovnat hendikep. Nebyl jsem horší řidič, měl jsem jen podmínky, které mi nevyhovovaly. A díky navigaci jsem je postupně překonal. Dnes už navigaci prakticky nepotřebuji a jsem docela konkurenceschopný.
Ale co když se bude dítě málo socializovat!
Tohle je asi nejčastější obava, na kterou rodiče narážejí. Často jim otázku socializace „vpálí“ i jejich nejbližší rodina, která si vůbec neuvědomí, že v tuhle chvíli je jejich představa o socializaci to poslední, co právě dítě potřebuje. Přitom děti, se kterými jsem se setkal, mají socializace víc než dost. Navštěvují kroužky, jsou ve sportovních oddílech, mají kamarády a normálně chodí ven. Upřímně, a úplně chápu, že v tuhle chvíli to zní divně, hodně těch dětí je ve skutečnosti spíš „přesocializovaných“. Asi jako já, který pracuju celý rok s lidmi: takže na dovolené, o víkendech a kdykoliv to jen trochu jde, chci být bez lidí.
Ale nemusíte mi věřit. Nejlepší je zeptat se ostatních dětí a rodičů, kteří domácí vzdělávání absolvují nebo jím prošli. Slibuju, že jejich reakce vás hodně uklidní.
Zvládne dítě pokračovat na „normální“ škole?
Domácí vzdělávání není pro každého a je náročné. Postupně se učíte si organizovat čas, vyhledávat a třídit informace, pracovat s různými zdroji, spolupracovat se spolužáky. Rozvíjíte si organizační schopnosti a odpovědnost. Takové dítě nejspíš nebude mít problém pokračovat v systému, kde mají děti pevně daný rozvrh a na začátku hodiny jim někdo řekne, co a jak mají dělat.
Test připravenosti
Jestli jste sem přeskočili hned z úvodu a nečetli nic mezi tím, tak vás trochu zklamu: individuální vzdělávání není rychlá a snadná cesta k cíli. Není to žádná jednodušší zkratka, i když se tak může jevit. Pokud jste zvyklí věci rychle přeskakovat, stejně jako jste přeskočili text článku, neznamená to, že pro vás a vaše děti není individuální vzdělávání vhodné. Znamená to, že funguje trochu jinak, než si možná představujete.
Pokud jste četli dál, nejspíš jste se zastavili u pojmu maláví. Možná vás dokonce napadlo si ho vygůglit, možná se na to chystáte teprve teď. Mám pro vás dvě skvělé zprávy: nemusíte si zjišťovat nic, protože jsem si to slovo vymyslel. Nic takového neexistuje. A druhá je, že jste připraveni na další krok, protože vás zajímají věci víc do hloubky. Nezapomeňte, že většina lidí to přejde a nic zjišťovat nebudou. Jen si uloží do paměti, že je to něco špatného. Gratuluju, postupujete do dalšího levelu.
Kam dál?
Mým cílem bylo vám pomoci, abyste se nenechali odradit. Protože když se nenecháte odradit, uděláte první krok. A ten bývá nejdůležitější. Jako další krok vám doporučím přečíst starší, ale stále aktuální článek Udělejme si školu doma aneb: Jak na domácí vzdělávání?, který napsal Ludvík Zimčík, ředitel Škol Březová. Další informace a praktické ukázky najdete v části individuální vzdělávání na stránkách školy.
