Příběh, který jsem původně napsal přátelům, rodině, kamarádům, známým, kolegům a všem, kteří mi kdy pomohli. Napsal jsem ho ale i proto, že může pomoci ostatním. Dozvíte se, proč je podle mě důležité dávat dětem a studentům druhou, třetí a desátou šanci. Zjistíte, proč mám velké pochopení pro děti a lidi, kteří mají nějaký problém. Není to veselé a skončí to – no vlastně nijak, ale to je dobře. Protože tenhle příběh není motivační, zato je skutečný. Takže, jak by řekl Dave Gore: „So, deme na to, doufám že ty budeš mít radost!“
Podzim, 1998. Všechno je úplně v pr… (však víte), všechno! Jsem strašně nešťastný, mám zase chuť brečet, ale tady, mezi klukama a za bílého dne by to bylo trapné. I když, co je to vlastně bílý den? Kdy jsem naposledy opravdu viděl slunce? Ani teď ho nevidím. Je odpoledne a sedím s několika spolužáky ve studentském bistru na VŠCHT, které je ve sklepě. Pomalu upíjím pivo, okolí vnímám tak napůl a je mi strašně. Pohled mi sklouzne na plakát, který visí na stěně. Je na něm železniční neštěstí. Situace, která vznikla možná jediným špatným krokem nebo chvilkou nepozornosti a už nejde vrátit. Na plakátu je nápis „Oh shit!“ a mně připadá, že ten plakát přesně vystihuje i mou situaci.
Přitom ještě před pár měsíci bylo všechno úžasné a zalité sluncem. Úspěšně jsme odmaturovali a patřil nám svět. Udělám si nějakou vejšku, po ní pedagogické minimum a potom už mě nic nezastaví: budu učitel informatiky! Vojnu zatím řešit nebudu, po vejšce to nějak dopadne a kdyžtak půjdu na civilku…
Jak se to mohlo tak strašně rychle změnit? Studuju první ročník elektro na ČVUT, ale „studuju“ není to správné slovo. Každý den válčím s různými předměty, a i když se snažím pořád učit, nic nechápu a skoro nic mi nejde. Vždy jeden den v týdnu nejdu spát, protože přes noc pracuju na protokolech, které se jinak nedají stihnout. Přes den jsme v budově školy až do večera, případně se metrem přesuneme na Karlák, denní světlo skoro nevidíme. Večer na koleje jedu tramvají, ale večeře v menze nejde stejně stihnout, takže ještě nakoupit jídlo a něco uvařit. Když se dostanu ven, chodím jako omámený a vlastně okolí nevnímám. Jsem strašně vyčerpaný, hubnu, klepou se mi ruce a když jsem sám, brečím jako malý kluk. Někteří učitelé (opravdu ne většina) jsou na nás neskutečně hnusní, ale mně už je to jedno, většinou na to nijak nereaguju, nemám sílu. To je samozřejmě vytáčí ještě víc. Takhle je to už několik týdnů.
Sedím v bistru a přemýšlím, jak z toho ven. Moji kamarádi z ročníku už vědí, že tuhle školu nezvládneme. Na rozdíl ode mě však mají sílu odejít. Kousek od tohoto pekla na zemi pracuje a bydlí můj táta. Konečně bych ho mohl vidět i v týdnu, konečně bychom spolu mohli chodit na pivo, když jsme oba v Praze… Často myslím na to, jak mě jako dítě vezl k doktorce na injekci a já se bál. Tehdy mi řekl: „Přece víš, jak je to v té písničce. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Tohle zvládneš, neboj.“ Teď ale na pivo jít nemůžu, nechci aby mě v tomhle stavu viděl kdokoliv, kdo mě má rád. Moje máma dělá ty nejlepší řízky na světě. Vím to dobře, protože když mi je nabalí s sebou, kluci mi za ně nabízejí výborné klobásy a říkají, že tak dobré řízky nikdy nejedli. Aby ne volové, víte vy vůbec, komu všemu vařila? Jako každá správná máma na mě nakonec stejně pozná, jak strašně se trápím a že to hubnutí nesouvisí s tím, že bych snad jedl málo řízků. Naštěstí. Za pár měsíců vyplním přihlášku na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Rodiče mě v tom podporují.
Uběhlo několik let. Přišly dobré časy, skvělé časy a samozřejmě i ty zlé, zkrátka život. Poznal jsem úžasné lidi, získal nové přátele a nějakým zázrakem přesvědčil Martinu, že i když to se mnou není lehké, bude dobrý nápad se mnou žít 🙂 Dokonce se mi stal takový malý zázrak, když jsem v roce 2017 mohl vystoupit jako lektor na Fakultě architektury ČVUT, kde jsem vedl workshop o e-learningu. Byl jsem strašně rád, že se mnou jela Martina. Pomáhala mi s workshopem a celou dobu při mě stála jako podpora. Jsem vděčný za to, že se toho dožili Tonda i Jarka, nejlepší táta a nejlepší tchyně na světě. Tehdy jsem viděl krásnou budou Fakulty architektury, úžasnou novou technickou knihovnu, ale k ostatním budovám jsem nešel.
Léto, 2021. Na internetu běží první ročník soutěže o kybernetickou říkanku. Já to ale vůbec nevím. I kdybych to věděl, stejně by mě to nezajímalo (soutěže přece nesnáším) a i kdyby mě to zajímalo, stejně bych nejspíš přehlédl toho malého lvíčka, který je mezi dalšími logy v části Záštita a podpora. Dozvím se to úplně jinak, když paní Sobková zmíní moje jméno na sociální síti. Píše, že bych se mohl do soutěže přihlásit. Nikdy mě neviděla, nezná můj vztah k soutěžím, v roce 1998 nejspíš chodila do školky. Ona zkrátka neví, že „to nejde“. Ale koukám, že soutěž je fajn, protože může pomoci dětem. Tak že bych něco napsal? Uff, nejde to, to se mi ulevilo, soutěž je jen pro lidi do 26 let. Tak to je bezva, mám parádní výmluvu. Jen tak z legrace napíšu básničku a odpovím jí, že bohužel soutěžit nemůžu.
Jenže, jak jsem psal, ona neví že to nejde a rozhýbe sérii neuvěřitelných událostí 🙂 Píší mi organizátoři soutěže, že se jim básnička líbí a že se rozhodli otevřít novou kategorii. Za pár minut posílám do nové kategorie několik básniček s komentářem, že soutěžit vůbec nepotřebuju a že si s básničkami mohou dělat co chtějí.
A konečně teda podzim, 2021. Jsem pozvaný na slavnostní vyhlášení výsledků soutěže do Prahy, protože jsem postoupil do finále. Ne, ani teď si nebudu zjišťovat další detaily. Je to milé a nakonec se mi podaří na vyhlášení jet. Ráno mi Martina řekne, abych si radši vzal sako, že se mi do auta vejde. „Prosímtě, aby mi dali reklamní flešku a hrníček, na to sako nepotřebuju.“ Ale dobře, nebylo by to poprvé, co měla pravdu spíš Martina než já, tak ho beru 🙂
Vyhlášení probíhá na adrese Thákurova 1 (ulice v areálu ČVUT, pozn. red.). Tohle nejde zapomenout. Ale co, jsem velkej kluk a zvládnu to. V Praze stojím na Jižní spojce, takže mám dost času přemýšlet a vzpomínat na všechny zážitky, které mi adresu Thákurova 1 vryly do paměti. Na mostu stojí děti s paní učitelkou a mávají na auta. Stáčím okýnko a mávám jim na pozdrav stejně, jako to vždycky dělal Tonda a jak to dělám i já od doby, co mám řidičák. Na místo dorazím s hodinovým předstihem, takže mám dost času v klidu zaparkovat a projít se po areálu. Jdu kolem budov, na které mám tak nádherné vzpomínky z roku 2017. Vzpomínám na Tondu a Jarku a je mi strašně líto, že tuhle událost nemohou oslavit se mnou. Zastavím se před budovou VŠCHT a na chvilku zapřemýšlím, jestli je dole ještě bistro s plakátem. Otočím se a na pár minut sleduju budovu fakulty, kam jsem rok chodil. Věřte nebo ne, před vchodem stojí vysoký a hubený kluk se sklopenou hlavou. Chvíli přemýšlím, že vám ho vyfotím, protože je to naprosto neuvěřitelná scéna. Už už sahám po mobilu a spouštím foťák, ale pak ho zase vrátím do kapsy. Vše je dávno pryč, nemá cenu něco fotit. Teď jsem tady kvůli soutěži.
Přicházím na místo a vítá mě sympatický pán v saku, které tu mají i všichni ostatní. Sedám si ke stolečku, na kterém je plakát s vítěznými říkankami. Do vyhlášení výsledků zbývá pár minut, tak mám čas si je přečíst. No ty vole, pět z nich je ode mě! Za chvíli se dozvídám, že jsem v kategorii vyhrál první tři místa, po skončení že si uděláme fotografii a ta mladá holka vedle mě že není soutěžící ale novinářka, která by se mnou ráda udělala rozhovor. Všem vám moc děkuju, je to vaše výhra, mějte z ní radost!
Tak jste teda přečetli celej můj příběh. A nevím, co dál bych měl říct vám. Jen až se vás zeptaj, proč dávám šance, tak řekněte že zažil jsem to sám.