V pátek 7. 8. 2026 jsem v Českém rozhlase Plus mluvil o připravovaném plošném zákazu mobilních telefonů ve školách. A protože podobné téma velmi snadno sklouzne k jednoduchému „mobily ano/ne“, zkusím svůj pohled vysvětlit trochu podrobněji.
Francouzský příklad přitom v debatě o mobilech zaznívá často. Jenže francouzské školství se od českého v mnoha ohledech liší. Je výrazně centralizovanější a v řadě dalších věcí bychom jeho pravidla do českých škol automaticky nepřenášeli. Proč tedy právě mobily?
Francouzský zákaz mobilů není izolované opatření. Je součástí jinak nastaveného školského systému. Úspěch jednoho opatření nelze oddělit od prostředí, ve kterém funguje. To, co dává smysl ve Francii, nemusí automaticky dávat stejný smysl v českém školství.
Francouzské školství je na rozdíl od toho našeho výrazně centralizovanější. Stát stanovuje národní vzdělávací programy a jednotně upravuje i některé oblasti života školy, které mají v českém prostředí jinou tradici. Ve veřejných školách například platí celostátní pravidla vycházející z principu laïcité, která zakazují žákům nápadné náboženské symboly a oděvy. Celostátní regulace mobilních telefonů proto do francouzského způsobu řízení školství zapadá podstatně přirozeněji.
Ani francouzský zákaz však není absolutní. Francouzské ministerstvo výslovně uvádí možnost pedagogického použití mobilu, pokud ho školní řád za určitých podmínek povoluje.
Neříkám, že francouzský systém je lepší nebo horší. Jen je jiný. Pokud z něj chceme převzít právě celostátní zákaz mobilů, měli bychom vysvětlit, proč je toto konkrétní francouzské řešení vhodnější než pravidla, která si už dnes nastavují samotné české školy.
Proč kritizuji plošný zákaz
Nejsem zastáncem neomezeného používání mobilů ve škole. Jsem zastáncem rozumných pravidel. I proto jsem vítal skvělou metodiku MŠMT. Plošný zákaz vytváří dojem jednoduchého řešení složitého problému. Jenže problémy škol tím nezmizí. Proč?
- Každá škola funguje jinak a v jiném prostředí.
- Jiné jsou malé školy.
- Jinak fungují víceletá gymnázia.
- Co dává smysl v první třídě, může být v šesté k ničemu.
Jedno pravidlo pro všechny podle mě nedává smysl.
Co se školám zkomplikuje
Upřímně, tohle je hodně individuální, ale i tak můžeme říct, že si zkrátka ztížíme možnost učit děti používat technologie správně a bezpečně. Nebudu pokrytecky ignorovat, že některé školy se na to vyloženě těší. Z vlastní zkušenosti ze škol po celé republice ale nemám pocit, že by šlo o tak jednoznačně většinový postoj, jak by se někdy mohlo z mediální debaty zdát. Snad se aspoň tady budeme inspirovat Francií, která umožňuje žákům mít mobil u sebe.
Jaká pravidla bych zavedl
Jednoduše bych se inspiroval metodikou MŠMT, za kterou je hodně odborné práce a zkušeností. Ne, nic složitějšího mě opravdu nenapadá. Jdeme dál.
Dobrá škola se nepozná podle toho, jestli mobily zakazuje nebo povoluje. Pozná se podle toho, že má jasná pravidla a umí je důsledně dodržovat.
„Bez mobilů si děti víc povídají.“
To je možné. Upřímně jsem ale nikdy nepochopil, proč by si děti měly o přestávkách nutně víc povídat. Přestávka je přece především jejich čas na odpočinek. Někdo si chce povídat, někdo si čte, někdo luští křížovku a někdo se podívá do telefonu. Samotný fakt, že dítě o přestávce nemluví se spolužáky, podle mě ještě neznamená, že tím trpí jeho sociální nebo komunikační dovednosti. Děti si povídají jindy a jinde. Jestli si děti neumějí povídat, není to problém mobilu. To je mnohem širší problém společnosti.
Přestávka není „malá vyučovací hodina“, ve které máme dětem organizovat správný způsob odpočinku.
Ředitelé jsou svéprávní
Ředitelé nejsou roboti, kteří bez přemýšlení aplikují obecná pravidla. Znají svou školu, její žáky, rodiče i problémy, které skutečně řeší. Právě proto mají při tvorbě školního řádu prostor zohlednit podmínky konkrétní školy.
Podle údajů MŠMT už navíc používání mobilních telefonů nějakým způsobem reguluje 93 % českých škol. Nebavíme se tedy o tom, zda mají existovat pravidla. Bavíme se o tom, zda pravidla, která si školy nastavily podle svých potřeb, nahradíme jedním pravidlem pro všechny.
Nechci nikoho přesvědčovat
Smyslem tohoto textu není nikoho přesvědčovat. K jeho napsání mě vedlo i to, že v živém vysílání zazněly dva rozdílné pohledy, ale na webu Českého rozhlasu následně dostal prostor pouze jeden z nich. Ten druhý jsem proto zkusil podrobněji vysvětlit tady.
Debata o mobilech ve školách je dnes místy tak vyhrocená, že mám pocit, že většina z nás už má stejně dávno jasno. Chtěl jsem proto jen vysvětlit, proč mi plošné řešení připadá horší než pravidla nastavená konkrétní školou.
Mobily ve škole regulujme. Klidně přísně. Jen bych ještě předtím, než ředitelům vysvětlíme, jak to mají dělat, připustil možnost, že to možná vědí lépe než my.