Nedávno jsem narazil na příspěvek, který mě zaujal právě tím, jak je obyčejný. Žena zveřejnila svoji fotografii. Kamarádka si ji stáhla, nahrála do nástroje s umělou inteligencí a nechala jí změnit účes. Výsledek jí poslala zpátky. A povedl se.
Žádný podvod. Žádná pomsta. Žádný útočník někde ve sklepě v černé mikině. Jen kamarádka, která chtěla udělat radost. A právě proto je ten příklad tak zajímavý.
Hacker to myslí zle, kamarádka dobře
Když mluvíme o bezpečnosti fotografií na internetu, máme tendenci si představovat hlavně někoho, kdo nám chce ublížit. Podvodníka, stalkera, útočníka nebo člověka, který chce naši fotografii nějak zneužít.
Jenže ke ztrátě kontroly nad fotografií vůbec žádného padoucha nepotřebujeme. Stačí někdo, kdo to s námi myslí dobře.
Kamarádka si stáhne naši fotku a vyzkouší, jak bychom vypadali s jiným účesem. Babička vezme fotografii vnoučete a nechá z ní pomocí AI vytvořit narozeninové přání. Spolužák nahraje společnou fotografii do nějaké aplikace, protože chce vytvořit vtipný obrázek. Učitelka nahraje společnou fotku dětí do AI a nechá z ní vytvořit třídní PF s vánočními čepičkami. Nikdo z nich nemusí mít špatný úmysl.
Přesto se stalo něco, o čem fotografovaný člověk vůbec nemusel vědět: jeho fotografie byla nahrána do další služby.
„Ale já to sdílím jen s přáteli“
Právě tady podle mě dostává trochu jiný význam častá věta: „Já ty fotky přece nemám veřejně. Sdílím je jen s přáteli.“
To je samozřejmě výrazně lepší než zveřejnit fotografii pro celý internet. Jenže omezení publika neznamená, že nad fotografií máme úplnou kontrolu.
Člověk, kterému fotografii zpřístupníme, si ji může uložit. Může ji poslat dál. Může udělat screenshot. A dnes ji může během několika sekund nahrát do některého z nástrojů využívajících umělou inteligenci.
Klidně proto, že nám chce udělat radost.
Soukromé sdílení omezuje, kdo fotografii uvidí. Nezaručuje ale, co s ní tito lidé udělají.
U dětí je rozdíl ještě důležitější
U fotografií vlastních dětí o zveřejnění často rozhodujeme my.
Možná jsme pečliví. Máme soukromý profil. Fotografie neposíláme veřejně. Přátele na sociální síti skutečně známe. To všechno má smysl. Jenže ani naši přátelé nemusejí přemýšlet o fotografii stejně jako my.
Někomu může připadat úplně normální vzít fotografii našeho dítěte a vyzkoušet nový AI filtr. Jiného napadne vytvořit z ní obrázek superhrdiny. Babička z ní nechá udělat vánoční přání. A možná budeme z výsledku dokonce nadšení.
To ale nic nemění na tom, že fotografie dítěte opustila prostředí, do kterého jsme ji původně vložili, a byla předána další službě.
Nejde jen o to, kdo fotografii vidí
Ještě před několika lety jsme při rozhodování o zveřejnění fotografie řešili především publikum. V podstatě jsme si kladli hlavně otázku: Kdo ji uvidí?
Dnes bychom se před zveřejněním fotografie měli ptát jinak:
Co s ní mohou lidé, kteří ji uvidí, udělat?
Umělá inteligence tuto otázku zásadně mění. Z obyčejné fotografie se během několika sekund může stát vstup pro další zpracování. Můžeme změnit účes, oblečení, prostředí nebo vytvořit úplně nový obraz. A člověk na původní fotografii u toho vůbec nemusí být.
Fotka rozdíl nepozná
Nechci tím říct, že bychom neměli fotografie posílat kamarádům nebo prarodičům. Ani že každý, kdo si pohraje s fotografií pomocí AI, dělá něco zavrženíhodného.
Právě naopak: celý příklad je zajímavý proto, že nikdo nemusí udělat nic se zlým úmyslem. Hacker může chtít naši fotografii získat, aby ji zneužil. Kamarádce ji dáme sami a ona nám chce udělat radost.
Motivace je úplně jiná. Z hlediska kontroly nad fotografií ale může nastat podobná situace: snímek skončí někde, kam jsme ho sami neposlali.
Proto při zveřejňování fotografií nestačí přemýšlet jen nad tím, komu důvěřujeme. Je dobré počítat i s tím, že lidé, kterým důvěřujeme, mohou naši fotografii použít způsobem, který nás vůbec nenapadl. A klidně s těmi nejlepšími úmysly.
Nepřesvědčuju
U podobných textů o sharentingu se pravidelně objevuje stejná reakce. Že sociální sítě jsou přece od toho, abychom na nich sdíleli svůj život. Že lidé chtějí mít radost z fotografií svých dětí, rodiny nebo přátel. A že podobnými upozorněními jen zbytečně strašíme.
Jenže já vás nechci přesvědčovat, abyste fotografie nesdíleli. A už vůbec vám nechci brát radost z jejich sdílení. Chci jen ukázat něco, co se při rozhodování snadno přehlédne.
Když fotografii zveřejníte, nerozhodujete už jen o tom, kdo ji uvidí. Rozhodujete také o tom, komu dáváte možnost s ní dál pracovat.
Co s tou informací uděláte, je na vás.
Možná fotografii zveřejníte úplně stejně jako dosud. Možná si příště lépe rozmyslíte, kterou fotografii zveřejníte a kterou pošlete jen konkrétnímu člověku. A možná vám dojde, že ani „jen pro přátele“ neznamená „mám nad tím kontrolu“.
Sdílení fotografií je běžnou součástí našeho života. Můžete je ale sdílet bezpečně a s rozmyslem. Tlačítkem Zveřejnit totiž naše rozhodování končí. Ale cesta fotografie může teprve začínat.