O dětech a sociálních sítích vedeme jako dospělí dlouhé debaty. Řešíme věkové hranice, zákazy, ověřování věku, rodičovskou kontrolu. Přemýšlíme, jak děti před sociálními sítěmi ochránit. Neříkám, že to není důležité. Jen bychom si možná nejdřív ze všeho měli zkusit zamést před vlastním prahem.
Někdy totiž naše uvažování vypadá zhruba takhle:
✅ Sociální sítě jsou zlo.
✅ Děti by na nich neměly být, nebo aspoň ne ty, které jsou mladší 13 let.
📷 Fotky stejných dětí na ty stejné sociální sítě samozřejmě patří. Měli by je tam dávat rodiče a školy. Co nejvíc.
Je to samozřejmě nadsázka. Ale zase ne tak velká. Zatímco přemýšlíme, jak dostat děti ze sociálních sítí, fotky těch samých dětí tam vesele dáváme sami.
Rodiče. Školy. Kroužky. Sportovní oddíly. První školní den. Výlet. Soutěž. Besídka. Lyžák. Vysvědčení. Úspěch ve škole. Někdy jedna fotka, jindy celé album.
Abych byl ke školám spravedlivý: část z nich fotky nesdílí proto, že by po tom samy nějak zvlášť toužily. Sdílejí je hlavně proto, že to od nich očekávají rodiče a někdy i zřizovatel. Ti všichni chtějí vidět fotky z výletu, školy v přírodě nebo lyžáku. Chtějí vidět, co děti ve škole dělají.
Na druhou stranu je to někdy i tak, že „šikovná“ paní učitelka si prostě nemůže pomoct a cpe na sítě všechno. Ne proto, že by jí někdo nařídil vytvářet dětem digitální stopu. Prostě je pro ni úplně přirozené hezkou fotku vyfotit a hned ji sdílet.
Takže i tady můžeme začít u sebe. Když nebude poptávka, bude menší důvod vytvářet nabídku. Možná nemusíme po škole chtít fotogalerii z každé akce. A možná nám nemusí připadat divné, když škola fotky dětí na sociální sítě vůbec nedává.
Mohli bychom se zamyslet ještě nad jednou věcí. Jak se chováme k rodičům, kteří zveřejňování fotek svých dětí odmítají. K těm, kteří škole souhlas se zveřejněním na sociálních sítích prostě nepodepíšou. Místo toho, abychom jejich rozhodnutí brali jako jednu z naprosto legitimních možností, dokážeme jim někdy dát docela nepříjemně najevo, že komplikují život škole, učitelům nebo ostatním rodičům.
Přitom to nemusí být ani volba „všechno, nebo nic“. Rodič může být v pohodě s použitím fotky na webu školy a současně odmítnout její zveřejnění na sociálních sítích. Pokud škola žádá o souhlas pro různé účely, dává smysl, aby bylo možné tyto možnosti rozlišit.
Ostatně jedním z požadavků na platný souhlas podle GDPR je právě jeho konkrétnost a dostatečná granularita. Zjednodušeně řečeno: neměli bychom být nuceni jedním zaškrtnutím souhlasit se vším. Pokud lze jednotlivé účely rozumně oddělit, měli bychom mít možnost se pro ně rozhodovat samostatně. Třeba říct ano fotkám na webu školy, ale ne jejich zveřejňování na sociálních sítích.
A web školy a sociální síť opravdu nejsou totéž. Úřad pro ochranu osobních údajů u sociálních sítí upozorňuje na vyšší riziko dalšího zpracování fotografií jinými subjekty a profilování osobních údajů. U škol pak výslovně uvádí, že pokud chtějí fotografie dětí zveřejňovat na sociálních sítích, které umožňují sledování osob a profilování jejich osobních údajů, musí získat souhlas a rodiče informovat také o rizicích.
Takový rodič tedy nemusí být potížista, který škole komplikuje focení. Možná jen přemýšlí, kam až chce digitální stopu svého dítěte pustit. Není to náhodou přesně to, co chceme naučit i samotné děti?
Dítě totiž nemusí mít vlastní účet na sociální síti, aby na ní mělo docela bohatou digitální stopu. Vytvoříme mu ji my. A tak mě napadá jedna malá věc k úvaze. Než začneme řešit, co všechno dětem na sociálních sítích zakázat, mohli bychom si některá pravidla nejdřív vyzkoušet sami. Třeba se před zveřejněním fotky dítěte zastavit a zeptat se:
Musím to opravdu zveřejnit? Proč? Pro koho? Co tím získám? A potřebuje tahle chvíle vůbec publikum?
Máme pěknou fotku. Máme radost. Chceme se pochlubit. Chceme reakce ostatních. Přijde nám škoda nechat si ji jen pro sebe.
Možná zjistíme, že je překvapivě těžké některé věci nesdílet. A možná je dobře si právě tenhle pocit zažít.
Protože až budeme příště dítěti vysvětlovat, že opravdu nemusí všechno fotit, všechno sdílet a všechno vystavovat ostatním, budeme alespoň trochu vědět, co po něm vlastně chceme.
S digitální výchovou nemusíme nutně začínat u dětí. Mohli bychom začít třeba u sebe. A pak teprve vymýšlet, co jim zakážeme.
Zdroje
- Úřad pro ochranu osobních údajů: Školství
- Úřad pro ochranu osobních údajů: Obrazové a zvukové záznamy
- European Data Protection Board: Pokyny č. 05/2020 k souhlasu podle nařízení 2016/679
Líbí se vám moje práce?
Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.