Nejsem speciální pedagog a k práci s nadanými dětmi nemám žádné speciální vzdělání. Všechno, co o ní vím, se učím za pochodu: z odborných zdrojů, od lidí, kteří tomu rozumějí mnohem víc než já, a z vlastní učitelské zkušenosti.
Tenhle článek proto nemá být návodem, jak správně pracovat s nadanými žáky. Nechci poučovat kolegy ani nahrazovat odborné texty. Je to jen upřímné sdílení jedné věci, která mi za roky práce s nadanými dětmi došla.
A je za tím ještě jeden, mnohem méně příjemný důvod. Učím řadu nadaných dětí, které k nám přišly z jiných škol proto, že tam měly problémy se spolužáky. A bohužel někdy i s učiteli. Některé zažily šikanu, jiné dlouhodobé nepochopení nebo snahu přimět je, aby se prostě chovaly stejně jako ostatní. Ano, nadaní jsou také oběťmi šikany spolužáků, a bohužel někdy i učitelů. Chápu, jak strašně bolí tohle číst, ale děje se to. Dobrá zpráva je, že to můžeme změnit. Navíc zdarma.
Nadané děti mohou být jiné. Mohou se jinak ptát, jinak přemýšlet, jinak reagovat na autoritu, nudit se u věcí, které už dávno umějí, nebo se úplně ponořit do něčeho, co ostatní vůbec nezajímá. Nedělají nám to naschvál.
Právě tohle bychom měli ve škole učit všechny děti: každý jsme trochu jiný a každý můžeme potřebovat něco jiného. A nebude na škodu, když si to občas připomeneme i my dospělí. Spravedlnost neznamená, že se ke všem budeme za všech okolností chovat úplně stejně.
Podpora nadaných dětí může být náročná. Tvorba gradovaných úloh stojí čas. Individualizace stojí čas. Vzdělávání učitelů stojí čas i peníze. Kvalitní pomůcky něco stojí. Více pedagogů a menší třídy stojí hodně peněz. Ale jedna věc je skoro zadarmo. Stojí jen trochu sebereflexe a někdy sílu překonat vlastní učitelské ego.
Když nevíme, co s nadaným dítětem dělat, můžeme ho někdy prostě nechat být.
Neznamená to rezignovat na jeho vzdělávání. Znamená to připustit si, že když právě teď nevíme, jak mu pomoct, nemusíme alespoň dělat něco, co mu uškodí. Možná mu v tu chvíli nijak zvlášť nepomůžeme. Ale také mu neublížíme. A získáme čas. Čas něco si o nadání zjistit. Zeptat se někoho, kdo tomu rozumí lépe. Pozorovat dítě. Poslouchat ho. Přemýšlet, co vlastně potřebuje.
Nemusíme mít řešení hned. Mnohem důležitější je neudělat z dítěte problém jen proto, že zatím nevíme, co s ním.
Někdy je nejlepší první pomoc nadanému dítěti překvapivě jednoduchá: nechte ho chvíli být. A ten čas využijte k tomu, abyste mu později dokázali opravdu pomoct. Neříkal jsem, že to bude lehké. Říkal jsem, že to nebude stát peníze. A může to zkusit každý učitel.
Vyplatí se to nadanému dítěti, vám i celé třídě. Protože respekt k tomu, že každý jsme trochu jiný a potřebujeme něco jiného, není speciální zacházení s nadanými. Je to něco, co bychom měli ve škole učit všechny. Pokud se o to pokusíme, máme velkou šanci změnit věci k lepšímu a ublížit míň lidem. Teď hned, bez dalších nákladů. Ve skutečnosti tím nejspíš naopak ušetříme učitelský čas, protože nebudeme vymýšlet hlouposti a plýtvat energií na řešení toho, co nám dítě podle nás dělá naschvál.
A pokud jako učitel nedokážu přijmout, že dítě může být jiné, může něco vědět lépe než já a nemusí vždycky fungovat podle mých představ, pak bych měl vážně přemýšlet, jestli jsem si vybral správné povolání.
Úplně stručně to dokázal shrnout Honza Šindelář. Poněkud drsně, ale velmi přesně:
Nemusíš být speciální pedagog, stačí, když nejsi svině.
Líbí se vám moje práce?
Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem nebo jinak.